Když jsme spouštěli GlitchMedia, slíbili jsme našim čtenářům jednu věc – nechceme dávat prostor pouze známým tvářím a velkým influencerům. Chceme představovat také lidi, kteří si svou komunitu budují poctivě, bez přetvářky a často i bez velké mediální pozornosti. Věříme totiž, že právě mezi nimi vznikají příběhy, které mají sílu inspirovat ostatní.

Jedním z takových tvůrců je i Martina, kterou můžete znát z instagramového projektu Život bez masky. Rovnou na začátek řeknu že mnou tvořené rozhovory jsou vždy zamýšlené jako celkové poznání dané osoby a to i tím že dávám prostor právě novým tvářím které vám chci přiblížit ne jen jako influencery ale také jako obyčejné lidi za sociálními sítěmi.

Martinu osobně znám už několik let, a právě proto mohu s naprostým klidem říct jednu důležitou věc. Její proměna není výsledkem žádných zázračných injekcí ani dnes často skloňovaného Ozempicu. Je výsledkem obrovského odhodlání, disciplíny, stovek malých každodenních rozhodnutí a let tvrdé práce na sobě.

Dnes by jen málokdo hádal, že žena, kterou potká na ulici, ještě před několika lety bojovala s těžkou obezitou. Za její současnou podobou se ale skrývá mnohem víc než jen číslo na váze. Je to příběh o vytrvalosti, psychickém boji, pádech i návratech zpět na správnou cestu.

Právě proto jsme Martinu oslovili s prosbou o otevřený rozhovor.

Bez přikrášlování. Bez masek.

Marti, děkujeme, že jsi naše pozvání přijala. Pojďme se společně vrátit úplně na začátek a představit tě našim čtenářům takovou, jaká opravdu jsi.

Kdo je Martina mimo sociální sítě?

"Na začátek bych chtěla poděkovat za možnost rozhovoru, velice si toho vážím a doufám, že to bude pro vaše čtenáře zajímavé. Martina mimo sociální sítě?

Popsala bych se klasickým dospělákem, který není úplně připravený žít dospělácký život, ale nic jiného už nezbývá. Věnuji se práci, kterou mám moc ráda a po práci se věnuji domácnosti, úklidu, vaření a cvičení. Ve volných chvílích jezdíme s přítelem na motorkách a když mám možnost, tak mu moc ráda pomáhám v garáži s prací na motorkách a autech."

Jaká jsi byla jako dítě?

"Jako dítě jsem nijak nevyčnívala z davu. Chodila jsem do školy a trávila hodně času venku. Jelikož jsme bydleli na sídlišti, tak jsme lítali všude možně po hřištích a s pozdějším věkem jsem hodně času trávila u počítače."

Jaké byly tvoje sny, zájmy a představy o životě v době dospívání?

"Asi jako každé dítě jsem si přála být dospělá. V dospělosti si to pak většinou vyčítáme, protože máme spousty starostí a úkolů, ale čas už bohužel nejde vrátit. V dospívání jsem se věnovala hře na kytaru, u které jsem vydržela přes 6 let a dodnes mi doma v koutě kytara stojí. Dost často jsem si představovala, jak mám někde v horách svůj penzion a tam vařím a peču zákazníkům"

Jaké hodnoty jsou pro tebe nejdůležitější?

"Asi bezpečí, zdraví, láska, úspěch"

Kdybys měla sama sebe popsat třemi slovy, jaká by to byla a proč?

"Přátelská – snažím se s každým udržovat hezký vztah a každému vyhovět a pomoct (ne vždy to samozřejmě jde)

Zásadová – ve většině případů vše musí být tak jak má a když se pak třeba plány změní, dokáže mě to hodně rozhodit

Klidná – snažím se řešit věci v klidu a nepouštět do toho emoce, někdy je to samozřejmě nemožné, ale snaha je vždycky"

Každý příběh má ale svůj začátek. U tebe nezačal ve chvíli, kdy vznikl projekt Život bez masky ani ve chvíli, kdy se na váze začala objevovat nižší čísla.

Kdy ses poprvé začala potýkat s nadváhou ?

"S nadváhou se potýkám od dětství. Vždycky jsem byla takové „větší“ děvče. Nepamatuji si na žádný okamžik, kdy bych neměla kila navíc."

Pamatuješ si okamžik, kdy sis uvědomila, že už nejde jen o pár kilogramů navíc?

"To je hodně zajímá otázka pro mě, protože mi to tak nikdy nepřipadalo. Věděla jsem, že jsem větší než ostatní, ale nijak jsem to vlastně neřešila a vesele si papkala sladkosti dál. Až jednou jsem si začala zapisovat potraviny a držet kalorický deficit. Ale upřímně si nepamatuji co byl tenkrát ten AHA moment, že bych se sebou měla začít něco dělat."

Jak moc tvoje váha ovlivňovala tvůj každodenní život?

"To, že mi váha ovlivňovala život, jsem zjistila až po zhubnutí. Protože v ten moment, jsem neznala jiné možnosti než ty, které jsem žila celý život. Až teď zpětně si uvědomuji, co všechno jsem mohla v dospívání zažít a co mi vlastně uteklo. Ať už jen třeba hezké oblečení, turistika, sporty, obratnost, všechno to jde dohromady a uvědomuji si to až teď."

Byly situace, kterým ses kvůli ní vyhýbala?

"Určitě, ať už se to týká například výběru oblečení. Kdy jsem chodila většinu času pouze v mikinách a teplákách. Protože to nejlépe zakrývalo mé tělo. Nebo že jsem si raději odpustila jízdu v motokárách, protože jsem si nedokázala představit, jak do ní vlezu a hlavně jak z ní vylezu. A takových situací je mnoho, kdy jsem raději řekla že to nechci dělat. Upřímně jsem chtěla, ale věděla jsem že díky své obezitě, si to nemohu dovolit."

Jak ses tehdy dívala sama na sebe?

"V situacích, kdy mě moje obezita omezovala jsem vždy byla odhodlaná, že zhubnu. Ale samozřejmě situace přešla a já se vrátila ke svým sušenkám a přejídání. Jinak mě v mém životě, který vypadal jako koloběh - do práce, k počítači, spát a takhle pořád dokola - nijak neomezovala, takže jsem vlastně neviděla žádný problém."

Jaký vztah jsi měla k vlastnímu odrazu v zrcadle?

"Řekla bych, že neutrální. Vůbec jsem si nepřipouštěla že je něco špatně. Prostě jsem velká a jsem taková odjakživa"

Myslíš si, že tě lidé často hodnotili podle vzhledu?

"Určitě ano, ale uvědomuji si to až teď časem, protože vidím jak se lidé chovají k člověku, který není obézní. Ať už se jedná o neznámého člověka v obchodě, nebo u lékaře, když člověk potřebuje pomoct."

Mnoho lidí čeká na jeden zásadní okamžik, který jim převrátí život naruby. Jenže realita bývá často jiná. Někdy žádný velký okamžik ani nepřijde. Změna vzniká postupně, z drobných rozhodnutí, která se časem promění v obrovský kus odvedené práce.

Co bylo skutečným bodem zlomu?

"Takhle, moje hubnutí mělo dvě fáze. První, kdy jsem zhubla prvních 35 kg a tam si nepamatuji co bylo tím impulsem začít hubnout. Prostě to nějak přišlo a já si začala zapisovat jídlo a hubnout. Druhá fáze hubnutí přišla po 6 letech, kdy jsem zhubla dalších 37 kg a tam byl mým bodem zlomu pořad Extrémní proměny. Kdy jsem tento pořad sledovala pravidelně a u nějakého třetí/čtvrtého dílu jsem si uvědomila, že jsem tenkrát něco začala a je potřeba to dokončit. Takže jsem znovu začala a povedlo se."

Jaké myšlenky ti běžely hlavou při pohledu na 135 kg?

"Byla jsem naprosto znechucená sama sebou a ještě víc mě to nakoplo k tomu v tom pokračovat. Já si totiž vlezla na váhu až někdy po 14 dnech hubnutí, takže věřím tomu, že tam bylo ještě o pár kilo navíc."

Měla jsi někoho, kdo tě podpořil?

"Určitě, při prvním hubnutí jsme do toho šli společně s bývalým přítelem. Teď při druhém hubnutí v tom byl semnou můj stávající přítel a podporoval mě jak nejvíc mohl a podporuje mě do dnes."

Napadlo tě někdy vše vzdát?

"Samozřejmě. Byly chvíle kdy jsem už nechtěla pokračovat. Připadalo mi, že je to zbytečné, že se nic neděje. Ale pak to zase přišlo a já do toho šla ještě s větším odhodláním"

Jak vypadaly první týdny změny?

"První týdny úplných začátků probíhali v Covidu. Byla jsem na homeofficu. Každý den jsem od 8 do 16 hodin seděla za PC, jedla připravené domácí jídlo a každý den po práci jsem pak doma cvičila. Takhle probíhal můj každý den. Když pak byl trochu volnější režim, ke cvičení jsem přidala i procházky se psem, které se pohybovali kolem 10-15 km."

Co bylo úplně nejtěžší?

"Teď mě úplně blesklo hlavou, jak jsem musela dojet do práce a v tu chvíli už jsem měla dole 10 kg. Těšila jsem se, jak mi to někdo pochválí, protože přeci jen v covidu jsme se slyšeli jen přes obrazovky, ale ono nic. Nikdo mi neřekl ani slovo. A to mě tenkrát srazilo. Vůbec jsem to nečekala."

Jak ses vyrovnávala s krizemi?

"Snažila jsem se je jen tak nějak přecházet. Promyslet si vždycky proč mě zrovna tohle napadá a co tomu předcházelo a vždy jsem se snažila najít řešení. Hlavně to nevzdat."

Udělala jsi někdy krok zpět?

"Neudělala jsem krok zpět. Jen jsem pak několik let stála na místě. Ale naštěstí se mi podařilo najít opět ten správný směr a jít kupředu."

Co tě vždy znovu postavilo na nohy?

"Výsledky. To když jsem si porovnala fotky před a pak zrovna v tu chvíli. Uvědomila jsem si, jaký kus cesty mám za sebou a že to přeci jen tak nezahodím."

Jaký okamžik byl největším vítězstvím?

"Každý pozitivní okamžik byl vlastně takové malé vítězství. Ať už klesající čísla na váze, nebo větší závaží na stroji v posilovně, lepší vytrvalost. Nebo jen klasické záležitosti, jako je vyjít kopec bez problému, běh, chůze do schodů. Každá tahle maličkost, je pro mě vítěžstvím"

Co tě tahle cesta naučila?

"Nespěchat a nepřehánět. Prošla jsem si extrémně nízkým příjmem. Moje hlava si myslela, že tak zhubnu rychle, protože samozřejmě chci všechno hned. Ano, váha šla dolů. Ale i energie šla dolů, začala jsem kolabovat, začalo mi být špatně, začala jsem mít strach z každého jídla a z každé kalorie. Takže spěch a přehánění není v téhle cestě žádoucí."

Ty jsi během své životní cesty nečelila jen boji s obezitou. Přišla i další životní zkouška, kterou si nikdo dobrovolně nevybere. Těžká dopravní nehoda tě na čas připravila o samostatnost a znovu tě postavila na začátek. O to větší respekt budí skutečnost, že ani tehdy si nepřestala hledat cestu vpřed.

Můžeš našim čtenářům a vlastně i tvým sledujícím kteří si článek přečtou přiblížit, co se vlastně tehdy stalo ?

"Pamatuju si to, jakoby to bylo včera. Vyzvedla jsem si auto ze servisu, kde mi opravovali čepy na řízení a po cestě z kosmetiky jsem dostala smyk do protisměru, a pak následně do stromu. Snažila jsem se to zachránit ale auto neposlouchalo, jelikož čepy nebyli správně utažené a tak při jízdě vypadli. Bohužel v 80km/h se nedá s takovou situaci až moc co dělat. Mela jsem štěstí, že proti nejel zrovna žádný kamion nebo další auto.."

Pamatuješ si na okamžik samotné nehody s nárazem do stromu nebo máš tyhle chvíle dodnes úplně vymazané ?

"Pamatuji si to do teď. Když už jsem viděla že to nejde zachránit, pevně jsem stiskla volant a zavřela oči. Pak přišel náraz a pamatuji si jak vše kolem mě létalo. Jak se rozlétl prach z airbagu. Jak šlo vše kolem mě. Brýle a telefon byli podemnou. Nevim jak se to vůbec stalo. Ale vše bylo podemnou"

Vybavuješ si i chvíle po nehodě? Nebo si například vybavuješ poté až sanitku nebo nemocnici ?

"Vybavuji si vše. Odepla jsem bezpečnostní pás a vyrazila dveře. V tu chvíli jsem vypadla z auta. Hledala jsem brýle a telefon a volala jsem mámě, že jsem rozbila Berušku (tak jsem říkala své Octavii). Byla jsem mimo, jen jsem tam běhala a brečela že jsem rozbila auto. Pak u mě zastavilo první auto a odvedlo mě na druhou stranu silnice, protože z mého auta se začalo kouřit.
Pamatuji si jak zastavil ještě jeden pán a začal mě uklidňovat že auto půjde určitě opravit. Šlo mi pořád jenom o auto, nic jiného mě nezajímalo. Až pak v dáli jsem viděla přistávat vrtulník a tak nějak mi došlo, že do tohohle já rozhodně nenastoupím."

Na Instagramu zmiňuješ že následky byli poměrně těžké a že ses stala odkázanou na pomoc druhých. Kdy ti tahle situace o vážnosti té nehody došla ?

"Nebyli nějak extrémně vážné. Jen jsem se nemohla hýbat, bolela mě ruka a měla jsem zablokovaný krk. Tudíž jsem nosila límec kolem krku a jen sprcha byla nadlidský úkol."

Jak těžké bylo přijmout pomoc při úplně obyčejných věcech jako bylo oblékání nebo cesta do sprchy ?

"Těžké. Rozhodně jsem nikde zůstávat nechtěla a chtěla jsem jít domu. Ale nakonec jsem byla vděčná a ráda."

Změnila nehoda nějak tvůj pohled na zdraví a na běžné každodenní věci, které dříve člověk považuje za samozřejmost?

"To mi nějak nepřijde. V tu dobu jsem na to asi tak nebyla úplně vyzrálá. Samozřejmě jsem byla ráda že jsem to přežila. Ale nějak moc jsem to asi neřešila"

Když se dnes ohlédneš zpátky, považuješ nehodu za další životní zlom?

"Určitě. Začala jsem se chovat opatrněji na silnicích, i když tohle nebyla moje vina i tak jsem se zklidnila. Zároveň jsem se teda začala i víc bát samozřejmě. Ale dodnes děkuji že jsem přežila a něco málo ve mě mi říká, že tam semnou byla moje babička a ta mi pomohla nehodu přežít.
Snažím se víc vážit věcí kolem sebe."

Pomohly ti zkušenosti z boje s obezitou zvládnout i období po nehodě?

"To bych tak ani nějak neřekla. Spíš jsem tím obdobím tak nějak proklouzla a co nejdříve se vrátila k práci a normálnímu životu. Chtěla jsem na to co nejrychleji zapomenout. Ale na takovou věc se nedá zapomenout do konce života."

Naučila tě tahle zkušenost něco, co by ses jinak nikdy nenaučila?

"Asi vážení si všeho ostatního.
Ale spíš než tahle nehoda tak přišlo to uvědomění teď. Ted co spolu děláme ten rozhovor tak mam nohu v sádře po “nehodě” na motorce kdy jsem spadla při dojíždění do křižovatky a noha mi zůstala pod ní a zlomila mi kost v nártu."

Po tom všem, čím sis prošla – ať už šlo o boj s obezitou nebo následky nehody – kdo byl nakonec tím nejtěžším soupeřem? Byla to stále hlava ?

"Určitě ano. Hlava dokáže zastavit všechno. Je důležité si tohle uvědomit a občas svoji hlavu přesvědčit o opaku než si mysli. Hlava je pro mě momentálně největší nepřítel a musím se naučit hromady věcí. Ať už co se týče jídla nebo priorit kolem sebe"

Čím déle člověk poslouchá tvé odpovědi, tím více je zřejmé, a pro mě stále překvapivé že i po tom všem největší protivník v tvé cestě nikdy nebyl ukrytý na váze. Ten nejtěžší boj se odehrával – a do jisté míry stále odehrává – uvnitř vlastní hlavy.

Kdy sis uvědomila, že nejde jen o hubnutí?

"Teprve nedávno. Kdy mi došlo, že všechno není jenom o jídle a o čísle na váze. A uvědomuji si to do dnes a učím se s tím žít."

Jakou roli hraje psychika?

"Řekla bych, že nejvýznamnější."

Změnila ses více psychicky než fyzicky?

"Spíše více fyzicky. Na psychice ještě stále pracuji."

Bojíš se návratu?

"Bojím, strašně moc. Je to můj každodenní boj s mojí hlavou. Občas se bojím dát si nějaké jídlo navíc, abych nebyla tam kde dřív. Učím se pochopit, že takhle to nefunguje a takové stravovací návyky jaké jsem si osvojila, už mě dokáží udržet tam, kam jsem se dostala."

Jak zvládáš těžké dny?

"Většinou cvičením. Když je v hlavě bordel, snažím se to vycvičit. Protože cvičením přijdu na jiné myšlenky a pak je mi hned líp"

Život bez masky nevznikl jako přehlídka dokonalosti, ale jako místo, kde je prostor i pro špatné dny, pochybnosti a obyčejnou lidskou realitu.

Proč ale, tvými slovy, vznikl projekt Život bez masky?

"Napadlo mě, že by to mohlo někoho povzbudit. I kdyby to povzbudilo pouze jednoho člověka, budu za to šťastná. Řídím se tím, že když jsem to dokázala já, tak to dokáže i někdo další. Snažím se tedy trochu šířit to jak to je doopravdy. Že ty špatné dny do toho života taky patří a patří tam samozřejmě i zmrzlina nebo pizza. To byl základní koncept projektu Život bez masky. Ukázat to, jak je to reálné."

Proč právě tento název?

"Protože jsem chtěla, aby hned na první dobrou to vzbuzovalo, že nechci ukazovat jen dokonalost. Ale jde mi o realitu i když není občas příjemná."

Jakou masku jsi nosila nejdéle?

"Když se nad tím teď zamyslím, tak jsem nosila asi masku spokojenosti víceméně celý život. Protože teď když si vzpomenu jaká jsem byla dřív a nedávala jsem nic najevo, tak to bude ono."

Kdy jsi ji skutečně odložila?

"Když jsem zhubla pár kil. Uvědomila jsem si, že ani takhle nejsem se sebou spokojená a musím pokračovat"

Bylo těžší být upřímná sama k sobě, nebo veřejně?

"Určitě sama k sobě"

Přemýšlela jsi někdy o ukončení projektu?

"Několikrát. Vždycky když nemám dostatek času, tak začnu přemýšlet, jestli to má vůbec smysl. Ale pak si řeknu, že to ještě zkusím a pokračuji tak dál"

Překvapily tě reakce lidí?

"ANO! Upřímně? Čekala jsem plno hatů, ale žádný nepřišel. To jsem byla překvapená nejvíce."

Jaký význam mají sociální sítě ve tvém životě?

"Nechci jim dávat žádný velký význam, ale bohužel žijeme v době sociálních sítí. Snažím se nevěnovat až moc času sociálním sítím, snažím se život žít a když mám pocit, že to chci sdílet, tak to sdílím. Ale jinak se jim snažím nedávat přednost."

Cítíš vůči komunitě zodpovědnost?

"Nevím, jestli tomu říkat úplně zodpovědnost. Ale samozřejmě jim nechci tlouct do hlavy, nebo doporučovat něco, s čím nebudu spokojená já a nebo třeba v případě receptů, to nebude dobré a výživově vyhovující."

Jak se vyrovnáváš s kritikou?

"Snažím se v té kritice najít tu pravdu. Jako proč to ten dotyčný tak říká a co tím myslí. Snažím se v tom najít to ponaučení a zda je to vůbec relevantní."

Co si myslíš o tlaku na dokonalost na sociálních sítích?

"Ovlivňuje to životy ostatních, kteří těmto dokonalostem věří. Je potřeba si uvědomit, že na sociální sítě si může člověk zveřejnit co chce a ve většině případů jsou to jen povedené příspěvky a vše kladné. Málo kdo rád sdílí s okolím to špatné. Proto pak může přijít ten problém, kdy si řekneme, že naše okolí se má lépe jak my. Ale opak může být pravdou."

Myslím že když se nacházíme zhruba v polovině našeho rozhovoru je čas to celé trochu odlehčit a podívat se také na další tvé záliby. Možná to někoho překvapí, ale ty nejsi jen symbolem velké životní proměny. Stejně jako spousta lidí tvé generace, si i ty vyrůstala u počítače a videoher, které ti v určitých obdobích života pomáhaly utéct od každodenních starostí.

Jak ses dostala k videohrám?

"Už na základní škole, tenkrát jsme hrávali GTA San Andreas, pak jsme přešli na LOLko a nakonec jsem skončila na Counter Strike."

Jaká byla tvoje první oblíbená hra?

"The Sims 2"

Co pro tebe hraní znamená dnes?

"Dnes už nic. Ke hraní už se bohužel nedostanu, nezbývá mi na to čas."

Je hraní relax nebo únik?

"Myslím že obojí"

Pomohly ti hry v těžkých obdobích?

"Určitě ano, byl to únik. Když jsme se s klukama sešli ve hře, člověk na nic jiného nemyslel"

Najdeš si ještě aspoň občas chvilku na to spustit nějakou hru ?

"Sem tam si někdy zahraji něco na PS4, ale je to tak jednou za půl roku."

Jsou hráči stále spojováni se stereotypy?

"Myslím že ne, myslím že dnešní doba už je bere trochu jinak než dřív"

Jakou jednu hru bys doporučila každému?

"Outlast. Byla to moje srdcová záležitost. Hrála jsem ji několikrát, na různé levely obtížnosti"

Překvapuje lidi, že ráda hraješ?

"Ano, když se zmíním, že jsem dříve hraním strávila hodně času, tak mi moc nevěří a diví se"

Jaký máš pohled na herní komunitu?

"Z dnešní herní komunity už bohužel nikoho neznám. Ale věřím, že jsou to super lidi, jako ty bývalé za mé herní éry."

Pojďme se nyní vrátit k hlavnímu obsahu tohoto rozhovoru. Proměna člověka totiž nekončí ve chvíli, kdy dosáhne svého cíle. Naopak. Právě tehdy často začíná úplně nová etapa života, ve které je potřeba naučit se sám se sebou fungovat znovu.

Jak vypadá dnes tvůj ideální den?

"Když mi všechno vychází tak jak si naplánuji. Práce, příprava jídla na další den, cvičení."

Co tě dobíjí energií?

"Cvičení, společný čas s lidmi které mám ráda, klid a odpočinek"

Jsi spíš samotář, nebo společenský člověk?

"Jak kdy, ale spíše ve mě převažuje samotář"

Jaké knihy, filmy nebo seriály tě ovlivnily?

"Od dospívání miluji film Hvězdy nám nepřály. Myslím, že ten film a zároveň i kniha mě naučili koukat na svět trochu jinak než před tím, než jsem ten příběh znala."

Jakou hudbu posloucháš nejraději?

"Poslechnu si všechno, od rapu, pop až po techno. Ale nejčastěji poslouchám asi český rap."

Co ti cesta vzala a co dala?

"Dala mi hodně zkušeností, otevřela mi oči a ukázala jiné možnosti cesty. Vzala mi bohužel dost přátel."

Na co jsi nejvíce pyšná?

"Že jsem začala a pak samozřejmě že jsem to nevzdala"

Co je tvůj největší strach?

"Zklamání. Nechci zklamat nikoho kolem sebe"

Co by o tobě lidé nehádali?

"Nevím, možná to že jezdím na motorce, nebo to že jsem měla 135 kg, je toho možná více."

Jaký mýtus o sobě bys ráda vyvrátila?

"Že jsem zhubla díky injekcím. Dost často toto slýchávám a snažím se to lidem vyvracet. Jsem hodně velký odpůrce tohoto způsobu hubnutí a když o mě začne někdo říkat, že jsem na Ozempicu, tak mě to dokáže opravdu hodně rozčílit."

Kam chceš projekt posunout?

"Tak určitě chci dosáhnout většího čísla sledujících. Chtěla bych aby se totiž projekt dostal k co nejvíce lidem, protože jenom tak, může motivovat další lidi"

Na úplný závěr bych tě požádal, aby se podívala nejen do budoucnosti, ale také zpět na svou vlastní cestu. Protože právě tyto odpovědi možná nejlépe vystihují člověka, který si prošel dlouhou a náročnou proměnou.

Jaký je tvůj velký sen?

"Bude to znít asi jako klišé, ale já budu ráda za spokojenou rodinu, střechu nad hlavou a klid v duši"

Kde se vidíš za pět let?

"V malém rodinném baráčku se zahradou, kde si budu moct užívat volné chvilky. Nejlépe ve stejné práci a stále spokojená."

Co bys řekla své mladší verzi?

"Dělej se sebou něco dřív. Nečekej do takového věku. Jakmile se sebou něco uděláš, život bude hned jiný, lepší. Nestůj a pojď!"

Jakou radu bys dala člověku, který právě bojuje sám se sebou?

"Jako všechno, chce to čas. Nic nepřijde ze dne na den, všechno je to běh na dlouhou trať. Ale nezahazuj naději. Stojím si za tím, že vše přijde v tu danou chvíli, kdy to přijít má. Takže pokud nevidíš světlo na konci tunelu, nepřišel ještě ten správný čas."

Co pro tebe znamená žít bez masky?

"Nepřetvařovat se. Nedávat najevo že je všechno naprosto sluníčkový, když není. Každý máme nějaký problém, své démony, a tak je potřeba se s nimi učit žít a neskrývat se před nimi."

Jakou jednu větu by si měli čtenáři odnést?

"Vše má svůj čas a až ten čas přijde, tak to poznají"

Závěrem

Sociální sítě jsou dnes plné zaručených návodů na úspěch, rychlé proměny nebo dokonalý život. O to cennější je narazit na někoho, kdo se nebojí přiznat, že skutečná cesta je mnohem delší, náročnější a často vede přes chvíle pochybností i neúspěchů.

Martina během rozhovoru několikrát ukázala, že změna nezačíná na váze ani v posilovně. Začíná v hlavě. A stejně tak v ní nikdy úplně nekončí.

Možná právě proto nese její projekt název Život bez masky. Nesnaží se totiž ukazovat jen úspěchy a dokonale upravené fotografie, ale především realitu. Takovou, jaká skutečně je – se všemi dobrými i těžkými okamžiky.

Martino, děkujeme Ti za otevřenost, upřímnost i čas, který jsi našemu magazínu věnovala. Věříme, že Tvůj příběh dodá odvahu lidem, kteří právě stojí na začátku své vlastní cesty a možná ještě nevěří, že změna je vůbec možná.

A pokud si mají naši čtenáři z tohoto rozhovoru odnést jedinou myšlenku, pak je to možná právě ta, kterou sama Martina vyslovila v závěru:

„Vše má svůj čas a až ten čas přijde, tak to poznají.“