Carmack zjistil, že si Doom už pořádně nepamatuje
Carmack si během QuakeConu 2026 sedl k portu Doomu pro handheld Evercade a původně šlo nejspíš jen o krátké zavzpomínání na jednu z nejdůležitějších her jeho kariéry.
Jenže než se nadál, byl na čtvrté úrovni.
A právě tam zjistil, že jeho paměť už není úplně tím, čím bývala. Přestože Doom pomáhal vytvořit, po letech si už nepamatoval například umístění jednotlivých přístupových karet. Čtvrtý a pátý level mu proto zabraly přibližně 15 minut každý.
Na speedrunové poměry žádná sláva, ale ruku na srdce – pokud bychom po třiceti letech dostali klávesnici a myš a měli projít jednu z nejznámějších FPS všech dob, pravděpodobně bychom hledali klíčovou kartu ještě ve třetí místnosti.
Doom podle svého tvůrce stále funguje
Na celém návratu k Doomu je zajímavé především to, že Carmack neměl pocit, že hraje muzeální exponát. Naopak.
Po krátkém hraní konstatoval, že jde „stále o skvělou hru i po všech těch letech“. A právě to je možná nejlepší pochvala, jakou může hra od svého vlastního tvůrce dostat.
Doom přitom letos oslavil už více než tři desetiletí existence. Přesto jeho základní design stále funguje: rychlý pohyb, jednoduché, ale výrazné zbraně, agresivní nepřátelé, hledání klíčů a především level design, který hráče nevodí za ručičku.
Nostalgie versus skutečná kvalita
Carmackův návrat zároveň otevírá zajímavou otázku: dokážou se vývojáři vracet ke svým vlastním hrám bez toho, aby je zničila nostalgie?
Někteří tvůrci se tomu raději vyhýbají. Například šéf Larianu Swen Vincke dříve přiznal, že se nevrací k Ultimě 7, která pro něj byla zásadní inspirací. Obává se totiž, že by realita nedokázala překonat vzpomínky na hraní v 90. letech.
Carmackův případ je ale trochu jiný. Doom pro něj není jen nostalgickou vzpomínkou na dětství. Je to projekt, na kterém sám pracoval a který pomáhal definovat moderní FPS žánr. A přesto ho po letech dokáže hrát jednoduše jako hráč.
Doom má pořád co nabídnout
Je příjemné vidět, že ani po více než třiceti letech není potřeba Doom obhajovat pouze argumentem „na svou dobu byl úžasný“.
Doom je zajímavý právě tím, že jeho základní principy fungují i dnes. A možná právě proto kolem něj stále vznikají nové porty, modifikace a projekty. Jen nedávno například někdo vytvořil funkční verzi Doomu pro Commodore 64 – což je další připomínka toho, jak neuvěřitelně flexibilní se jeho technologie i design ukázaly být.
A když se k němu po desetiletích vrátí člověk, který pomáhal položit jeho technologické základy, a místo povzdechu nad stářím jen řekne, že „je to pořád skvělá hra“, máme možná jeden z nejlepších důkazů, že některé klasiky skutečně nezestárly.